Kollberg stál v domě na Tjarhovské ulici ve druhém poschodí přede dveřmi bytu Äsy Torellové. Bylo už osm večer a Kollberg se necítil ve své kůži. V pravé ruce držel obálku ze Stenströmova psacího stolu ve Västberze. Nad mosaznou jmenovkou na dveřích byl ještě pořád bílý lístek se Stenströmovým jménem.
Zvonek zřejmě nefungoval a podle svého zvyku zabouchal Kollberg na dveře rukou. Äsa Torellová mu ihned otevřela, Civěla na něho a za okamžik řekla:
"Už jsem tady. Jen mi proboha neprokopni dveře."
"Promiň," omlouval se Kollberg.
V bytě bylo přítmí. Sundal si kabát a rozsvítil v předsíni. Stará policejní čepice ležela na svém obvyklém místě na poličce jako posledně. Vedení zvonku bylo utrženo a viselo nade dveřmi.
Äsa Torellová si všimla jeho pohledu a zabručela: "Běhala sem spousta pitomců, novináři, fotografové a bůhvíkdo ještě a zvonili mi na dveře v jednom kuse."
Kollberg mlčel. Vešel do obývacího pokoje a sedl si do jednoho z křesel ‚safari‘.